Někdy máme pocit, že jsme se během života vzdálili sami sobě.
Postupně se přizpůsobujeme tomu, co se od nás očekává, a někdy přitom ztratíme kontakt se svou přirozeností. Přestaneme vnímat svoje tělo, vlastní rytmus, radost z pohybu nebo obyčejný pocit, že je nám v životě dobře.
Právě proto mě Biodanza oslovila tak hluboce.
Nevnímám ji pouze jako tanec. Vnímám ji jako cestu návratu k životu. Cestu, která člověka krok za krokem vede zpět k vlastní vitalitě, citlivosti, autenticitě a schopnosti navazovat skutečný kontakt – se sebou, s druhými i se samotným životem.
Slovo Biodanza lze volně přeložit jako „tanec života“. Nejde však o naučené kroky ani o to tančit „správně“. Biodanza pracuje s prožitkem. Skrze hudbu, pohyb, setkání a lidskou přítomnost vytváří podmínky, ve kterých se tělo může postupně uvolnit a znovu si vzpomenout na svůj přirozený rytmus.
Každá vivencie – hluboký prožitek v tanci a setkání – může být malým znovuzrozením.
Někdy přichází jako vlna radosti.
Jindy jako hluboké uvolnění.
Nebo jako okamžik, kdy člověk po dlouhé době ucítí klid, bezpečí a možnost být sám sebou.
V Biodanze není potřeba něco dokazovat ani se snažit být někým jiným. Proměna přichází skrze prožitek. Skrze tělo. Skrze lidskou blízkost, kontakt a zkušenost přijetí.
Postupně se obnovuje něco velmi základního – důvěra v život.
Některé z našich nejhlubších pocitů důvěry, bezpečí a vztahu k životu se začínají utvářet velmi brzy – už v období před narozením, během porodu a v prvních letech života. Tělo si tyto zkušenosti pamatuje, i když o nich často neumíme mluvit.
Právě proto může mít práce s pohybem, hudbou a bezpečným lidským kontaktem tak hluboký účinek. Biodanza oslovuje vrstvy našeho bytí, které existovaly dávno před slovy.
Pro mě osobně se Biodanza stala skutečnou cestou znovuzrození. Postupně jsem skrze ni začala znovu objevovat důvěru, schopnost cítit i hlubší spojení se svým tělem. Otevírala ve mně také témata spojená s mým vlastním zrozením a později i se zkušeností obtížného porodu mé dcery. Díky této cestě se na události, které byly dlouho spojeny s bolestí a nejistotou, dnes mohu dívat s větším porozuměním, přijetím a vděčností. Některé aspekty tohoto procesu jsem později mohla ještě hlouběji prozkoumávat také v rozšíření Biodanza ve vodě.
Znovuzrození v Biodanze nevnímám jako jednorázový okamžik. Je to proces.
Proces postupného rozpouštění toho, co už neslouží životu.
Proces návratu k vlastní podstatě.
Proces, ve kterém se znovu učíme cítit, důvěřovat, přijímat i tvořit.
A možná právě to je jeden z největších darů Biodanzy – že nám připomíná, že život v nás nikdy úplně nezmizel. Někdy jen čeká na okamžik, kdy mu znovu dovolíme proudit.